Pokud jste četli náš předchozí blog o Burgenlandu, můžete si nyní směle přečíst i následující řádky, které pojednávají o tom, jak jsme se ocitli ve vinařském světě Itálie. V zemi, kde každý z jejích 20 samosprávných oblastí, je vlastně vinařským regionem. A že si navzájem nedají nic zadarmo, to tedy vážně ne!

Itálii jsme z minulosti znali jako turisté, kteří mají rádi historii, moře, trochu toho duchovna, skvělé jídlo, a ano, samozřejmě víno. Několikrát jsme zakusili italskou pohostinnost a pohodu a nikdy jsme se v místních obyvatelích nezklamali. A naše myšlenka, obchodovat s italským vínem napřímo, tedy bez jakýchkoliv třetích stran a průmyslových dodavatelů, byla hmotnější každým dalším dnem.

Posíleni naším úspěchem v Burgenlandu, jsme se začali pídit po italských vinařích, kteří by opět dokázali vyhovět náročným kritériím Vinosterie (malý, biodynamický producent do 20 ha vinic, který do ČR zatím nepřivezl ani lahvičku). Naším cílem byly pro tuto chvíli oblasti Veneto a Toskánsko.

V době internetové to je samozřejmě úkol nikoliv nemožný a během několika týdnů jsme si našli velmi zajímavé kontakty a snažili se domluvit osobní setkání.

Počkat se vyplatilo

Neobešlo se to bez dalších nepříjemností, kdy nám tamní vinaři mnohdy na naše emaily vůbec neodpověděli. Dost nepříjemný začátek naší mise. Přičítal jsem to své nedokonalé italštině, ale jednoho dne přišla odpověď od prvního z nich, kde stálo – jasně přijeďte, sejdeme se a všechno si řekneme! Ten někdo byl Matteo Castellani, mistr vinař z oblasti Bardolino, který se velmi zajímal o náš projekt a měl obrovský zájem s námi mluvit. A najednou přišla odpověď od dalšího vinaře a v následujících dnech jsme měli svůj diář zaplněn tak, jak jsme chtěli a potřebovali.

Teď už zase nešlo couvnout a zbaběle a s hromadou výmluv zůstat doma. A tak jsme sbalili kufry, našeho v té době 2,5letého synka jsme spoutali do dětské sedačky a vyrazili na jih směr Lago di Garda. Ti z vás, kdo znají italský tankodrom, někdo tomu tedy pompézně říká dálnice, tak asi nemusím nic vysvětlovat. I moje usínající manželka okamžitě poznala, že jsme z Rakouska přejeli do Itálie. Každopádně jednání s Matteem bylo skvělé. Tedy když opomenu ten prvotní dojem, na který občas lidé velmi dají, kdy ze dveří provozovny vyšel chlapík v brejličkách, v umaštěném triku a s obrovským rajčetem v ruce. Zrovna dělám passata di pomodoro, povídal s úsměvem a hned nám ukazoval své postupy. Mimochodem ta passata je skvělá a velmi rádi ji v naší kuchyni používáme. Matteo má dva synky o něco málo starší, než je ten náš, a kluci si hned věděli rady. Během chvilky spolu jezdili na kole a koloběžce. To, že náš synek byl během pěti minut od bláta, o tom se asi není třeba dlouze rozepisovat.

Matteo nás protáhl celým svým vinařstvím, ukázal nám své vinice ve stylu pergol, hovořil o rodinném erbu ze zvonků a ochutnali jsme mu tam asi úplně všechno, nejen vína, ale i zmíněnou passatu a olivový olej jeho vlastní výroby.

Ne všechno dopadlo dle představ.

Vždycky jsme chtěli sortimentem mile překvapovat, a proto jsme toužili mít ve svém portfoliu Bardolino a Chiaretto di Bardolino. Obě tato lehká svěží vína se u nás totiž shánějí celkem složitě a další vinař ze zmíněné oblasti přesně tato vína produkuje. Měli jsme s ním dohodnuté další setkání, které však skončilo totálním fiaskem. Přijeli jsme ke krásné vinařské haciendě (Ital by řekl Azienda – on totiž neumí vyslovit „H“), kde byla noblesní italská restaurace. Pan majitel tu není, zněla rychlá odpověď servírky a rozhodila rukama. Má moc práce. Na to, že jsme z Čech na toto setkání ujeli 800 km, tak to byla od pana majitele docela machrovinka. Prostě nepřišel, vzkázal že nemá čas. Nebylo nám dvakrát dobře. Ale spokojenost s předchozí úspěšnou schůzkou nakonec převládla, mávli jsme rukou a splnili malému synkovi náš slib, že navštívíme aquapark. Ten si sice schůzky s vinaři nepamatuje, ale často mluví o tom, jak to v Itálii všude stříká:-).